Když se ohlédnu zpátky, vidím, kolikrát jsem se přizpůsobil pravidlům, která jsem si sám nenastavil. Naskočit do nich je až příliš snadné. Stačí chvíli sledovat okolí, naučit se principy hry, zjistit, co funguje a co ne – a zařídíme se tak, abychom v systému přežili.
Jako děti jsme to měli složité i jednoduché zároveň. Nemohli jsme si vybrat, do jaké rodiny, společnosti nebo státu se narodíme – a tedy ani jaká pravidla pro nás budou platit. Na jednu stranu nás ta „cizí pravidla“ chránila. Na druhou stranu nás formovala, často víc, než jsme si tehdy uvědomovali.
A tak jsme se učili přizpůsobovat. Často jsme nesouhlasili s tím, co nám starší říkali, ale ještě jsme neměli vlastní strukturu, odvahu ani zkušenosti, abychom šli vlastní cestou – a klidně si i natloukli. Co je na tom nejzajímavější, je, že spousta lidí v tom pokračuje i v dospělosti. Někteří se z cizích pravidel nevymaní nikdy.
Zkusili jste se někdy zamyslet, kdy a proč tahle závislost na cizích pravidlech vzniká? Často si to ani neuvědomujeme. Motivace bývají různé. Chceme zapadnout. Chceme být chráněni. Chceme uznání nebo obdiv. Někdy to děláme proto, že „to tak dělají všichni“. A někdy prostě jen nechceme mít víc starostí, než je nezbytné.
Na začátku je to vlastně jednoduché – prostě plníme očekávání ostatních. Rodičů, učitelů, partnerů, úřadů, šéfů… Jenže jak přibývá pravidel, která řídí náš život, postupně se vytrácí to nejdůležitější – co vlastně chceme my sami. V jednu chvíli se možná přistihneme, že se ptáme:
„Je tohle ještě můj život?“
Kdysi jsem slyšel příběh, který tohle krásně vystihuje. Možná byl myšlený jako vtip, ale je v něm kus pravdy:
Dcera se při vaření ptá matky:
„Mami, proč když dáváš péct kuře, vždycky ho rozdělíš na dva kusy?“
Matka odsekne:
„Prosím tě, co je to za hloupou otázku? Vždycky se to tak dělalo, naučila jsem se to od babičky.“
Dcerce to nedá a jde za babičkou. A ta jí vysvětlí:
„Víš, my jsme tehdy měli malou troubu a pekáč. Celé kuře se tam prostě nevešlo.“
Tak jednoduché. Jenže zvyk zůstal. A my často žijeme stejně – děláme věci, protože se to „tak dělá“, aniž bychom věděli proč.
Stejně zabořený do cizích pravidel jsem se prokousal až do pozdní dospělosti. Postupně jsem ale začal cítit, že něco nesedí. Přicházely různé zkušenosti, karamboly i lekce.
Pamatuju si svůj vstupní pohovor do jedné firmy – ještě, než jsem se dostal dovnitř, urazil jsem na parkovišti zrcátko o otevřené dveře cizího auta. Dnes vím, že to byl varovný signál. Tehdy jsem to ale přešel, konkurz vyhrál a nastoupil s naivní vírou, že jdu měnit svět.
Po dvou měsících se mě nadřízený zeptal, kolik už jsem vyhodil lidí. Bylo to moje první setkání s tím, že pravidla, podle kterých jsem měl hrát, byla úplně jiná než moje vlastní. Uvědomil jsem si, že takhle já nechci vést lidi. Můj styl je jiný – představit lidem vizi, ukázat cestu a pak udělat maximum pro to, abych je dostal na svou vlnu. Ne vyhazovat lidi jen proto, že si to někdo přeje.
Bylo jasné, že v té firmě dlouho nezůstanu. V další už jsem věděl, že si musím vybírat, s kým chci pracovat, abych mohl uplatnit svoje hodnoty. Až v období, kdy jsem začal podnikat, mi naplno došlo, jak moc mě ničí, když hraju podle pravidel, která mi nedávají smysl.
Dnes vím, že nejde o to za každou cenu prosazovat svoje. Nakonec – kdybych se rozhodl jezdit po Česku vlevo, moc dlouho bych nepřežil.
Jde o něco jiného: pokud hraju podle cizích pravidel, musím je přijmout za svoje. Musím jim rozumět, souhlasit s nimi a cítit, že jsou v souladu s tím, kým jsem.
A pokud to nedokážu, je na mně hledat tak dlouho jinou cestu, až najdu místo, kde budu v souladu sám se sebou. Možná to trvá déle, než bychom chtěli, ale ta cesta za to stojí.
„Nejde o to, kdo nastavuje pravidla.
Jde o to, jestli jsou v souladu s tím, kým chci být.“
A jak to máte vy, čtenáři?
Podle čích pravidel vlastně žijete?
A není právě teď ten čas s tím něco udělat?
