Úvodem chci říct, že není mým cílem tuhle otázku nějak sofistikovaně rozebírat. Jednak na to nemám v konfrontaci se všemi knihami, podcasty a „odbornými“ statěmi dost pevnou půdu pod nohama, a jednak nechci. Proč? Protože to má podle mě každý trochu jinak.
Takže místo naučného článku berte to jako úvahu chlapa, který nad tím – stejně jako spousta jiných – přemýšlí a moc by ho zajímalo, jak to vlastně je. A jak na to, přes všechnu snahu, pořád nemůže přijít. 😊
Jel jsem jednou brzo ráno k zákazníkovi. Tyhle chvíle mám rád – jsem sám se sebou, přemýšlím o životě, o včerejšku, o tom, co mě čeká dnes a co vlastně dál. A najednou mě to popadlo.
Z ničeho nic jsem se začal rozčilovat a vztekat: k čemu je to pořádné honění se za něčím? Nic nemám, nikde jsem nebyl, nejsem dost vzdělaný a chytrý, nikdo mě nemá rád… Znáte to? Stačí pikosekunda a je z vás jiný člověk. A dokážeme na sebe nasypat i to, co není pravda – jen abychom se pořádně znejistili a zesabotovali.
Když jsem trochu vychladl, vzpomněl jsem si, jak mi kdysi jedna majitelka jisté agentury řekla: „Smyslem života je objevovat svůj vlastní potenciál.“ Což o to, to ani nerozporuji, klidně to může být pravda. Ale co to vlastně znamená?
Je to to, co dělám já – že pořád něco hledám? Hledám, co s čím souvisí, za každým důsledkem příčinu a za příčinou další důsledek… Není to trochu, jako když se pes honí za vlastním ocasem?
Vybavila se mi i další vzpomínka – kdysi u jedné personální poradkyně. Moc milá paní. Zeptala se mě: „A Petře, co byste chtěl v životě, kam byste se chtěl dostat, z čeho máte radost?“
A já měl tehdy naučenou mantru, že přece chci objevovat svůj potenciál. To je přece jasné. Jenže vůbec jsem nechápal a znervózňovalo mě, když se mě snažila otázkami trochu uzemnit a stáhnout z oblaků. Asi už tehdy cítila, že sice o něčem mluvím, ale hlava to nechápe.
Několik dní jsem si to přehrával a tušil jsem, že i když nevím přesně co, něco ve svém přístupu budu muset změnit. To téma se pořád vracelo a hlásilo se o pozornost.
Až jsem na jedné akci potkal svou dobrou kamarádku. Kdysi jsme spolu studovali jednu metodu sebepoznání, takže jsme naladěni na podobnou vlnu. Padla výměna typu: jak se máš, co děláš… a během diskuze ze mě vypadlo: „Víš, já pořád hledám svůj smysl života.“
A ona na to bezelstně, s úsměvem, spíš jen tak mimochodem: „Smyslem života je žít.“
Jasně, řekl jsem si. To dává smysl, jak jinak. Povídali jsme dál, ale uvnitř to ve mně bublalo: Cože? To přece nemůže být tak jednoduché. To je jen nějaká moudrost…
Jenže obávám se, že to tak jednoduché je. Nezní to filosoficky ani ezotericky, není v tom žádné velké poselství lidstvu – ale co když jsme tady opravdu proto, abychom své životy prožili? Nejlépe, jak umíme a na co jsme stavění.
Samozřejmě, následuje další otázka, na kterou už odpověď tak jednoduchá nebude: A co to vlastně znamená? A jak to mám udělat?
Na to může být devět miliard odpovědí – každý trochu jinak. Není univerzální recept. Každý musí hledat sám za sebe, jak chce ten svůj život prožít.
Tohle zjištění mě uklidnilo. Nemusím přestat hledat, protože mě to baví. Jen místo „hledání potenciálu“ teď hledám, jak prožít svůj život. A to je – aspoň pro mě – nová výzva.
Možná to vypadá jako slovíčkaření. Ale podstatné je, že se mi ulevilo. 😊
A co vy? Možná to máte úplně jinak. Ale jestli vás to někdy taky napadlo – co pro vás znamená žít?
Perex
Hledání smyslu života – téma, ke kterému existují stovky knih a moudrých článků. Já jsem k němu došel jinak: skrze ranní jízdu autem, vnitřní pochybnosti a jednu větu, která mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Není to návod, spíš úvaha a pozvání k zamyšlení nad tím, co pro vás znamená „žít“.
