Je běžné, že i v dnešním zrychleném světě vnímáme změnu jako nutné zlo, které nás vytrhuje z našich poklidných životů.
Jenže naštěstí je to právě naopak. Změna není klišé.
Je to jediná jistota, kterou máme.
Dlouho jsem ji bral jako něco, čemu se musím vyhýbat. Přiznávám, často jsem změnu odkládal, nebo ji nechtěl vidět.
Ale čím víc se ohlížím zpátky, tím víc vidím, že všechny zásadní okamžiky mého života se točily právě kolem ní. Ať jsem chtěl, nebo ne.
V devadesátkách jsem, stejně jako mnozí, věřil, že podnikáním rychle zbohatnu.
Realita ale byla jiná. Nepřinesla sice milionové dluhy, jako se stalo mnohým, ale uživit se podnikáním se mi přes několik pokusů nepodařilo.
A tak jsem se ocitl na místě, kde bych to nikdy nečekal — jako hlídač placeného parkoviště u jednoho kasina.
Pro kluka z vesnice to byl úplně nový svět.
Tehdy jsem poprvé viděl, kolik různých „poctivých“ zaměstnání existuje — od překupníků zlata a zbraní až po lichváře, vymahače a výpalníky.
Když jsem se jednou snažil na parkovišti nastolit „český pořádek“, stačilo jediné letmé ukázání pistole, abych pochopil, že jsem zaspal dobu.
Možná právě tehdy jsem poprvé začal vnímat, že změna není výjimkou, ale pravidlem.
Dlouho jsem měl pocit, že změna je něco, co se mi děje zvenčí — něco, co musím přežít, vydržet nebo vybojovat.
Dnes už vím, že klíč není v tom změnám odolávat, ale naučit se s nimi spolupracovat.
Přestat bojovat s proudem a místo toho najít pevný kámen, o který se můžu opřít — svoje vlastní hodnoty.
Po letech práce na různých manažerských pozicích jsem cítil, že mi něco uniká.
A tak jsem se — krátce po padesátce — rozhodl udělat krok, který spoustě lidí kolem mě připadal bláznivý.
Nastoupil jsem na vysokou školu.
Zatímco mnozí moji vrstevníci už vyhlíželi vnoučata a těšili se do důchodu, já jsem seděl v posluchárně s mladšími spolužáky a plnil si sen, který jsem dlouho odkládal.
Částečně mě k tomu vedl pocit, že nechci, aby mi „ujel vlak“.
Ale hlavně jsem cítil, že potřebuji udělat krok k práci, která mi bude dávat víc smyslu.
Dnes vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
I díky němu dnes dělám práci, která mě baví a naplňuje.
Jak dnes hledám tu pověstnou pevnou půdu pod nohama?
Především jsem musel přijmout myšlenku, že změna je jediná jistota.
Ne odborná fráze, ale realita.
Někdy je to k vzteku.
Technologické novinky stárnou rychleji než včerejší zprávy.
Umělá inteligence dnes zná odpověď na otázku, kterou se teprve chystáš vyslovit.
Včera byl někde mír, dnes tam padají bomby.
Včerejší nepřátelé jsou spojenci a naopak.
Možná to znáte taky.
Práce, která ještě před rokem dávala smysl, dnes vyčerpává.
Technologie, které jsme včera sotva chápali, jsou už zastaralé.
Role, vztahy, jistoty – všechno se mění rychleji, než jsme byli zvyklí.
A právě proto je dnes důležitější než kdy jindy najít svůj pevný bod.
Změna je všude.
A každá změna má svůj smysl — i když ho vidíme až zpětně.
A právě přijetí toho, že změna je trvalou součástí našeho života, mi pomáhá stát na svých nohách jistěji.
Pevná půda pro mě dnes nejsou jistoty kolem mě.
Pevná půda je vědomí, kdo jsem, čemu věřím a jaké hodnoty mě drží.
„Vím, že nemůžu zastavit změny.
Ale můžu najít pevný bod, ze kterého je zvládnu.“
Ať se vám daří najít tu svou pevnou půdu pod nohama.
